13. a 14. den – Jak jsme poznali co je válka a zažili svou hodinku slávy

IMG-20160319-WA0002Ráno se v tomto hotelu moc nezdržujeme. Jednak za moc nestál a taky chceme být co nejdříve v tunelech, a pak ještě stihnout vrátit skútry v Saigonu. Což je nějakých 50 km. Dnes je to náš poslední den v sedlech. Tak si ho pojďme užít.

Na recepci nám už od včera říkají různé ceny. Co dotaz, to trochu jiné číslo. Vlastně nevíme za co kolik chtějí. Ale po tom včerejším silničním sadomaso jsme už nikam dál jet nechtěli. Teď ráno říká sumu 350 000,- a rozumíme, že to je za pokoj, což se nám ale zdá hodně za tento v podstatě nejhorší hotel na naší cestě. Tak se David ještě několikrát ptá, až z recepčního vypadne na papír suma 600 000,- za všechny tři pokoje. Ok, to už je fajn, ale i tak máme pocit, že se spletl. David tedy říká, ať radši rychle zmizíme, než mu to dojde a bude chtít ještě další peníze.

Nakládáme zrychleně skútříky a chceme vyrazit. Radek má ovšem závadu. Jakmile zapne klíček, skútr mu v jednom kuse houká. To je divné, nikdo nevíme proč a co s tím. Z hotelu ale spěcháme, tak Radka ženeme, ať kašle na opravu, že tady stejně všichni troubí, tak si toho nikdo nevšimne. Nakonec, v Top Gearu měl podobnou závadu i Hammond, kterému hrálo zase rádio na plné pecky a musel s tím taky jezdit. Zvláštní, že mají takovou podobnou závadu…

Jedeme pár kilometrů a začíná to už být otravné. Radkův skútr huláká na plné pecky a už i pro Vietnamce je středem pozornosti. Tohle tu přece jen není obvyklé. Pro nás to má ale jednu výhodu. Stále máme přehled kde Radek je a nemůže se nám ztratit. Což v jeho případě je velmi snadný a rychlý úkon. 🙂

Už když jsem vyjížděl, tak jsem měl obrovskou žízeň. Zastavuji tedy po pár kilometrech u stánku a kupuji chlazenou půl litrovku čaje. Klukům mávám ať jedou dál. Napiji se a po chvíli vyrážím za nimi. Nějak se mi to už zdá dlouho, že je nepotkávám, až si nejsem jistý, jestli jsem nepřejel nějakou odbočku k tunelům a nepřehlédl je. GPS mi opět nechytá signál, tak se není podle čeho celkem řídit. Fajn, smiřuji se s tím, že jsem je ztratil a začíná se mi to líbit. Jet sám je trochu něco jiného něž se skupinou. Nakonec, vím, že tak jako tak se večer sejdeme v Saigonu. Takže mám celý den na to tam dojet….dlouho to ale netrvalo a z mé pohody a užívání si samoty mě vytrhl laskavě křičící David u krajnice…. “Pavle odboč, kurva odboč!”. Tak jsme se zase našli.

IMG_20160319_083934To už jsme byli kousek od tunelů. Dostáváme jako skupina svého průvodce, který nás komplexem provádí. Tady bych se na chvíli zastavil a vrátil do historie jak a proč tunely vznikly.

V první polovině 50. let, v době, kdy vrcholila francouzsko-vietnamská válka, vybudovali Vietnamci v oblasti CuChi (oblast mezi Saigonem a řekou VamCo) první podzemní tunely. Pomocí obyčejných motyk a krumpáčů tehdy vykopali v podzemí kolem 50 km vzájemně propojených tunelů. V tunelech umístili sklady zbraní a zároveň je používali jako bunkry chránící civilisty před pumovými útoky. Po příchodu amerických vojáků Severovietnamci a Viet Cong (s pomocí místního obyvatelstva) tunely v CuChi rozšířili na síť dlouhou až 250 km spojující vesnice, městečka a provincie. Tunely se blížily až k samotnému Saigonu a byly kopány 20 let.

Struktura tunelů

Podzemí mělo zpravidla tři patra (v hloubce 3, 6 a 9 m) a vlastní chodby byly široké 60 cm a vysoké 150 cm. Podzemní prostory měly kuželovitý tvar stropů, kvůli lepší odolnosti proti explozím na povrchu. Větrací šachty zase měly tvar trychtýře, aby zesilovaly zvuk na povrchu a byly slyšet například přilétávající vrtulníky. Vstupy do podzemí byly pečlivě zamaskovány a do okolí položeno spoustu pěchotních min a také nástrahy v podobě propadlišť s naostřenými bambusovými tyčemi. Tyto propadliště nastražil Viet Cong i v samotných podzemních chodbách, takže pokud se přesto dostal někdo do podzemí, hrozilo, že spadne do nějaké pasti. Nezřídka byli v chodbách nastraženi jedovatí hadi a pavouci.

V prvních patrech se nacházeli maskovaná bojová stanoviště, odkud bylo možné ostřelovat vrtulníky i vojáky, ale také polní lazarety pro snažší manipulaci se zraněnými. V dalších patrech pak ubikace, noclehárny, sklady zbraní a potravin, studny a dokonce i školy a školící střediska.

Americká strategie

V roce 1966 Američané poprvé náhodně objevili vstup do podzemí. Dolů se však neodvážili a pouze vstup pomocí výbušnin zničili. Později se jim však podařilo objevit a zničit část podzemních prostor včetně bojových stanovišť, skladů zbraní a nemocnic. Velitelé pochopili proč například kobercové nálety na předpokládané pozice Viet Congu nejsou tak úspěšné jak by si představovali. Bylo jasné, že je nutné podzemní síť, pokud ne zcela zničit, alespoň vážně narušit, aby mohli Američané dosáhnout ve Vietnamu úspěchu svého tažení. Typický příkladem takového pokusu se stala Westmorelandova operace “Cedar Falls” zaměřená na vyřazení opevněného centra Viet Congu v oblasti “Železného trojúhelníku”.

Pokusy narušit podzemní tunely intenzivním bombardováním se ukazály jako liché a bomby narušili tvrdou zem jen minimálně. Ani použití speciálních radlic u ženijních buldozerů nepřineslo úspěch. Pokusy o zatopení podzemí vodou k úspěchu také nevedly neboť vyprahlá zem vodu rychle vstřebala. Pokusy vyhnat obyvatelé podzemí pomocí kouřových granátů, slzného či nervového plynu nevyšly, neboť jednotlivé podzemní sekce bylo možné hermeticky uzavřít. Použití speciálně vycvičených psů rovněž nevyšlo. Viet Cong v tunelech použil pepř a pokud i tuto překážku psi překonali skončili v pastech na ostřích bambusových tyčí.

Američané poté vycvičili speciální jednotky pro boj v tunelech (tzv. “Tunelové krysy”). Vzhledem k rozměrům chodeb do nich přijímali pouze vojáky malého vzrůstu. Vojáci se do tunelu spustili pouze s baterkou a pistolí (při použití plynu se chránili plynovou maskou). Vzhledem ke spoustě nástrah v podzemí a malém počtu těchto speciálních jednotek ani tato strategie významného úspěchu nedosáhla.

V roce 1969 se přesto řešení našlo. Použití bombardérů B-52, které pomocí 400 kg pum vytrhávajících v zemi až 12 m hluboké krátery, dokázalo podzemní komplexy vážně narušit. V té době však už bylo rozhodnuto o stažení bojových jednotek z Vietnamu a neustálé omezování strategického bombardování nedovolilo tohoto prostředku plně využít.

Tolik z historie, ať si umíte představit o čem to tehdy bylo a proč je to dnes taková atrakce. A atrakce to tam opravdu je. Sjíždí se tam spoustu návštěvníků i celé autobusové zájezdy.

IMG-20160319-WA0021

IMG-20160319-WA0029
IMG-20160319-WA0028

Když nám průvodce poprvé ukazuje místo, kde má být vstup do tunelu, nic nevidíme. Absolutně nepoznáte to místo, i když stojíte u něho. Tak dobře to měli maskované a američtí vojáci byli v komplikované situaci. Když průvodce zvedl víko pokryté listím, objevil se malý otvor do země. Opravdu velmi malý, kterým se dalo prosoukat jen tak tak s výdechem a s rukama nahoře. V první chvíli máte velmi stísněný pocit. Chodba je velmi úzká a nízká. Jdete v pase ohnuti a v mírném podřepu. Už po pár metrech toho máte dost. Je to takový ten pocit, že chcete odsud rychle pryč. Mezi tunely jsou pak menší prostory, kde se už dá i narovnat a které sloužily k různým účelům. Největší obavy máme jít za Pavlem Budhou. S jeho postavou hrozí, že se každou chvíli někde šprajcne a ucpe celou chodbu.On se ale tomu jen smál, že kdyby bylo nejhůře, tak se prostě jen postaví a ten tunel zvedne. 🙂

IMG-20160319-WA0018

IMG-20160319-WA0017

IMG-20160319-WA0019

V tunelech jsou také ukázky pastí, které Vietnamci vymýšleli na Američany. A musely to být pro ně hodně intenzívní zážitky. O naostřených bambusových tyčích už byla řeč. Pak to byly třeba menší díry v zemi, ve kterých byly dvě otáčivé trubky s 20 cm dlouhými špičatými tyčkami po obvodu. Pokud do takové pasti voják spadl, tak neumřel. Ale jakýkoliv pohyb znamenal jen další zabodávání hrotů do těla. V džungli, špíně, mezi hady a pavouky, kde ze země vylézali nepřátelé, to znamenalo jen čekat na svůj konec. Válka je blbec.

Ač to co tu vidíte je drsné, tak pokud tímto směrem pojedete, zajeďte se sem podívat. Na konci prohlídky nás průvodce pohostil něčím co vzdáleně připomínalo brambory. A tady začala naše hodinky slávy. 🙂

IMG-20160319-WA0003Sedíme kolem dřevěného stolu a pozorujeme ruch kolem sebe. Zrovna jde kolem školní výlet. Pro děcka jsme větší atrakcí než ty tunely. Náš průvodce je musí vysloveně odhánět, aby nás neobtěžovali s focením. Což ale my nechceme. Tušíme, že tolik slávy nám už doma nikdo nebude věnovat. Všichni se s námi chtějí fotit. Kdo má mobil, fotí jako kdyby tam spadl z nebe Brad Pitt. Jsme pro ně prostě úplně jiní. Celý tento svět tady je jiný než ten náš. Tak jako pro většinu Evropanů je Asie velmi vzdálená, tak je pro ně Evropa, pokud o ní vůbec vědí, druhý konec světa.

Jdeme dále areálem tunelů k nějakým chrámům, které ani nevím o čem byly, protože se opět opakuje stejná situace. Mladí Vietnamci za námi běhají, fotí se, žádají autogramy, ptají se na různé věci a hned si to zapisují. David, který umí nejlépe anglicky, je doslova obležen asi 50 ti děcky.  Ale i my ostatní máme své “fanoušky”, všichni jsme si to užili. Bylo to fajn, ale naše chvíle slávy končí. O pár metrů dál už po nás ani pes neštěkl. 🙂

Po tunelech jedeme ještě na blízkou střelnici, protože máme mezi sebou i nadšence do střílení. Zapoměl jsem dodat, že těsně před příjezdem k tunelům se podařilo Radkovi vypnout houkačku. Na střelnici si můžete zastřílet z různých zbraní. Tomu já ale vůbec nerozumím, zbraně nemám rád, takže hlavně jen držím kameru, abych natočil Skypyho u jeho střelby. Po první ráně se tak lekám, že málem zahazuji kameru. Pak už to je lepší a Skypy střílí jako starý mazák. Po něm pak ještě Roman, který by nejradši vytrhnul pušku z úchytu a běžel za střelby proti terči jako Rambo.

IMG-20160319-WA0006

IMG-20160319-WA0007

IMG-20160319-WA0008

Vracíme se ke skútrům. Teď už nás čeká jen cesta do Saigonu. Času na to máme poměrně dost, ale víme, že nás čeká zase ten neskutečný provoz. Je to zajímavé, ale Radkovi se opět vrací jeho závada, takže odjíždí s plnou parádou a houkající houkačkou. Bavíme se tím a Radek to vše taky bere sobě vlastním humorem. 😀 (pokud to dosud někdo nepochopil, tak ta závada nebyla vůbec náhodná. Sranda musí být.)

IMG_20160319_130028Houkačku se podařilo “opravit” (sekundové lepidlo je holt svině), ale tady bych ještě rád vzpomenul životní příběh Radkových slunečních brýlí. Neměly to vůbec lehké. Kupovali jsme si je druhý den v Saigonu na ulici. Malá Vietnamka s chodícím panelem s brýlemi byla ráda za troje prodané brýle. Prakticky hned, jak si je Radek koupil, mu spadly na zem. A pak padaly skoro pokaždé, když jsme někde zastavili a sundal je z očí. Věčně je hledal po zemi. Buď je měl na očích, nebo se válely na zemi. Takže brzy byly bez jedné nožky a držely mu jen na jednom uchu. Což celkem šlo. Mělo být hůře. Ke konci svého dvoutýdenního života s Radkem přišly po nožce o jedno sklíčko, pak o druhou nožku. To si je už jen nasazoval na nos. Nakonec po vypadnutí i druhého sklíčka měl na nose už jen estetickou obroučku. Pak ztratil i tu a do cíle dojížděl free bez brýlí. 🙂

Když jsem psal o hustém provozu a zácpách, tak to ještě nebylo nic proti tomu, co nás čekalo dnes. Cestou do Saigonu zažíváme maximální a totální zácpu. Na jednom místě se zastavily i skútry. Nebylo kam projet, nebylo jak objet. Tisíce skútrů, sem tam nějaké auto, všichni jsme stáli. Když už se po centimetrech dostala kolona skútrů do křižovatky, stálo tam napříč auto, které nemohlo tam ani zpět. Nemělo prostě kudy projet. Už jsme si říkali, že ho prolezeme jako v té reklamě. I chodec by měl problém tímto vším projít. Když toto zažijete, tak je fakt úsměvné číst na fejsu článek Městské policie, jak musí dávat pozor na nebezpečně stojící vozidla blízko přechodu, protože by nějaký chodec mohl vstoupit do vozovky blížícímu se vozidlu…Vždyť tady u nás nejsou prakticky žádní lidé a žádný provoz. Kdo má oči, tak nemůže mít problém ať jako chodec nebo řidič. Kdo zažil Saigon, nikdy už nebude řešit tady ten náš provoz. Žádný tady nemáme.

Co je zpětně obdivuhodné je to, že jsme se i přes to všechno navzájem neztratili a dokázali se udržet pohromadě. Odpoledne přijíždíme k půjčovně, kde předání proběhlo naprosto hladce bez nějakého velkého prohlížení strojů. Ten můj vypadal po ježdění na pláži jako kdyby absolvoval rallye Paris-Dakar, ale ani to nebyl pro majitele žádný problém.

Takže přátelé, tímto skončila naše malá expedice na malých strojích po krásném Vietnamu. A to se muselo oslavit hned naproti půjčovně v restauraci. Objednáváme pivo, kterých jsem za celou cestu vypil více než za celý dosavadní život. Podobně to měli i Radek a myslím, že i Ládík. Jak nejsme pivaři, tak tady to byl nejlepší nápoj na žízeň.

Tady u piva vzniká i jedna ze srandovních scének, kdy se Radek s Martinem dohádají tak, že se vyhodí z restaurace. Celých dvanáct dnů jsme strávili v naprosté pohodě bez větších konfliktů.  Muselo to ale přijít.  Po vrácení skútrů jsme se dohádali jak psi.  :-\ Smáli se i místní, kteří nejprve nechápali situaci. Podívejte se toto video.

Tento večer spíme ve stejném hotelu, který jsme měli druhý den. A tady se na nás usměje i štěstí. Hledáme s Davidem součástku kamery, která mu spadla na zem a ne a ne ji najít. Zvedám postel a David pod ni nalézá dvě 500 000 bankovky! Ano, našli jsme rovný milión. Takhle na závěr to potěší. Svět je spravedlivý. Trochu se tím vrátilo to, že jsem ztratil 50 USD a někomu vydal místo 50 000 bankovky pul miliónovou. Ty čísla se hrozně pletou, pořád řešíte spousty nul. Takže poslední den na hotelu nám zaplatil neznámy sponzor ve Vietnamu. Velké díky. 🙂

IMG_20160320_163107

IMG_20160320_163114

IMG_20160320_163133

V neděli se pěšky vydáváme na letiště, což je procházka na 7 km v horku, smogu a provozu. Máme spoustu času, letadlo letí až před půlnocí, tak se několikrát zastavujeme na kaffe nebo pivo, kde je vždy i příjemný chládek. Kousek před letištěm uleháme v parku na trávu a usínáme. Tak nějak na nás přichází po tom všem únava. Víme, že jsme si splnili všechny plány, nás tří měsíční sen, a že je tato cesta u konce. Koukáme nahoru do korun stromů, přehráváme si v hlavě všechny zážitky…to by jste prostě usnuli taky. A nejlepší na závěr je, že se nám i velký Pavel uzdravil. 🙂

Dodatečně ještě napíšu nějaké praktické informace pro případ, že by někdo chtěl podniknout něco podobného jako my na téma jako např. peníze, půjčovna, internet, úplatky, hotely atd.

Jsme rádi, pokud Vás bavil náš příběh šesti kluků z Karviné a jedné náplavy z Prahy.  A toto jsme my….

 

Ládík kouč

Ládík kouč

IMG_20160319_144522

Martin Skypy servisman

Radek komplikátor

Radek komplikátor

Pavel Budha ochranka

Pavel Budha ochranka

David pražák překladatel

David pražák překladatel

Roman průzkumník

Roman průzkumník

Pavel průvodce

Pavel průvodce

 

A kam příště? Lákavá je třeba Kambodža….

 
Komentáře
  1. René napsal:

    Dobré zakončení. A teď se přiznej Pavle Remeníku. Kolik si tam na té jejich stravě přibral? Podle fotek minimálně 5 až 8 kilo. Jinak fajn počtení. Tak zas příště!

     
  2. Maria napsal:

    Děcka, to je super!!!! 😀 jsem se nasmala!!!! Radek nezklamal 🙂
    Krasne popsane ! Verim, ze zazitku mate nezapomenutelnych !!! 🙂

     
    • Tak to jsem rád, že jsme pobavili, Marie 🙂 Zážitků je hodně. Jestli se podaří vytvořit nějaký pěkný film, tak uděláme s vámi, kteří jste nás sledovali, promítání. Dáme včas vědět 🙂

       
  3. Maťo napsal:

    Opět skvělý čtení kluci. Strašne ale strašne mám chuť s vámi posedět u pifka……. A těšíme se na film. Skvěléj trip. Fakt pecka. Doufám, že cesta bude fajn fajn fajn. Poslední dobou to není samozřejmost. Držte se

     

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *